Přišla totiž Červenka. To je ten milý ptáček, který děti Peavensovic provázel kousek jejich cesty po Narnii a přivedl je až k Bobrům. Červenka (rozuměj vedoucí Vojta v kostýmu, který je sice krásný a nápadný, ale naprosto neumožňuje jakýkoli výhled) dnes vyvedla ráno děti z tábora na půldenní výlet. (Ráno jsme se nepodívali na předpověď počasí, tak jsme nevěděli, že má celý den pršet, ale pak až do návratu nepršelo, takže to vlastně nevadilo.) Tak tedy Červenka přišla na nástup a přinesla dětem turecký med jako vzpomínku na výlet, k uložení do jejich truhliček na podklady. Červenka tím dětem prokázala velkou přízeň, neboť na výletě to chvíli vypadalo tak, že někde uhyne cestou a už ji neuvidíme. Při jejím prvním výskytu v přírodě si celý tábor přičupl, aby ji nevyplašil. Ale pak stačilo jediné neopatrné gesto, které si děti vysvětlily jako pobídku k přiblížení se, a nastal stíhací závod, při kterém bylo všem vedoucím jasné, že své děti už nespočítají.
Mimochodem, když jsme u toho výletu, mohlo by se vám někdy do budoucna hodit naše poznání, že na Zemské bráně nemá žádná, ale opravdu žádná síť signál. Když jsme to na poradě vyhodnocovali, včetně následků, padl nápad napříště zakoupit nějaký vojenský mobilní telefon – tuším, že to stojí 800 dolarů na měsíc. Evžen diskusi uzavřel s tím, že u Rampušáka (nedaleký penzion) mají pevnou.
Pak se na nástupu vyhlašovalo, co bude po čištění zubů za program. Během rychloporady při večeři jsme se rozhodli připravit, po krátké modlitbě a čtení, ještě také promítání v Saloonu. Chtěli jsme promítnout Štěpánův film o Jitřence 2013 a nějaký večerníček. Ale mělo to být překvapení. Když jsem „překvapení“ na nástupu avizovala, okamžitě začaly děti hádat, co by to mohlo být. Mezi prvními padlo: „Růženec!“ Ano, děti si žádají růženec, který jsme jim včera odepřeli. (Ještě ke včerejšku – když se Jára dětí ptal, komu že je věnována modlitba růžence, jedno dítě pohotově odpovědělo, že svaté Růžence.) Ale abych vás nenapínala, den jsme skutečně uzavřeli v Bobří hrázi, ve kterou se proměnil Saloon. Vítala nás paní Bobrová, kterou děti způsobně zdravili, například neotřelým pozdravem „Bobři zdraví bobry“. (Opět odbočka, družina Bobrů je skutečně vysazená na kynuté pečivo. Nepadají do nich jen rohlíky, ale i vánočka. Uvidíme, jakých výsledků dosáhnou zítra ráno s buchtou, kterou dnes kuchařky upekly.)
Když byl velen Pozor! a na hymnu klouzaly vlajky k zemi, nebylo snadné – a vedoucí Šnek musel velmi trpět – zachovat předpisový postoj. Měli jste vidět Betynku, jak stahovala vlajku v apartních rukavičkách do půli předloktí (pletené asi doma nemají). Šlo jí to překvapivě dobře, podobně jako včera Marušce stejná činnost v palčákách. Asi jste pochopili, že v Narnii vládne zima a nástupový úbor vedoucích to připomíná. Dan a Ludva vážnosti chvíle nepomáhali, když stáli v pozoru s Pošukem (viz fotogalerie). Při prohlížení fotek si povšimněte i trapných postojů dříve narozených vedoucích na vodní kladině. Jára tvrdí, že při návratu z výletu poprvé pocítil, co je to davová psychóza, když děti neúnavně skandovaly „Evža a Šnek, Evža a Šnek“ a nakonec je na tu kladinu dostaly. Už víme, jak voní biomasa.
Spolu s autorem evangelia konstatuji, že je toho ještě příliš mnoho, co se dnes událo a stálo by za popis, ale to by muselo být popsáno mnoho článků…
Konec zvonec a pohádku do spacáku. Dnes ji vypráví Lukin: Povídám takhle pohádku ve stanu u Rozárky z Lucinek. A, byla i o princezně Rozárce. A Rozárka se mě ptá: „To jsem jako já?“ Tak říkám, že přece ne – „copak ty jsi princezna?“ A ona na to: „To ne, já jsem spíš vrtačka.“
S neotřelým pozdravem „ale je tady krásně“
Mariana
