Dnes, tedy ve středu, se uskutečnilo námi dlouho očekávané olympijské klání mezi narnijskými panoši, jež byli rozděleni do jednotlivých skupin, a to Poslové jara, Bobří hráz, Hosté Neratov, TJ Klášterec, Berunský brod, Sobí spřežení a Výspa u lucerny. Na klání jsme byli pozváni již za soumraku předchozího dne samotným velvyslancem císaře, jenž přebývá za mořem.
Od samotného rána bylo možné zaslechnout v tábořišti různé pokřiky či povzbuzení typu „dělej“, „to zvládneš“, „zastav Červenku“ nebo „hoď to maso do té jeskyně“. (Pozn.: V Narnii neprobíhá klání jen tak pro nic za nic, tak říkajíc z plezíru. V dobách zlých, kdy Bílá čarodějnice šikuje své hordy, je třeba umět dopravit zásoby děrami v zamrzlém vodopádu.) K tomuto slavnostnímu utkání vznikly dokonce příležitostné přezdívky především ve skupince Výspa u lucerny, jíž velel vedoucí Lukin. Když tedy nastupovala tato družinka do řady, aby přednesla svůj pokřik, vyvolával k neutuchajícímu nadšení děvčat Lukáš jména a zkomoleniny svých momentálních svěřenkyň: „Anežka Ponožka, Markéta Parketa, Anežka Stonožka, Barborka Barabizna, Sára Pára, Anežka Ponožka II., Kája Pája, Lea z Pirea…“ To vám byla přehlídka!
Po obědě jsme se ponořili do příběhu čtyř sourozenců Pevensiových a jejich zvířecích přátel, kteří cestou za Aslanem pozorují výrazné oteplení a blížící se jaro, což znamená, že síla čarodějnice slábne. No ale zpět k naší olympiádě. Odpoledne se téměř všichni panoši a panošky zúčastnili královské disciplíny – maratonu. Za zvuku hlasité trouby vyběhli do lesa, oběhli celou Narnii a zdárně se vrátili zpět na Planinu lucerny, kde už je čekala svačinka. On ten běh, to je jen takový malý běžík. Ale i tak bylo třeba hodně povzbuzování, aby měl tedy každý dost odvahy jej zdolat. (A když se zdálo, že přece někteří nepopoběhnou, nastoupil Álí s mocným pokřikem Uaaaaaaa a děťátka se zastavila až v cíli.
Večer prohlásil na nástup přicházející (a celý den hlasitě fandící) panoš Štěpánek z Edmundů: „Já nevím, co se to děje, já nějak začínám ztrácet hlas.“ Zato vedoucí Kája z Veverčátek měla jiné trápení. Konečně přišla poštou od maminky teplá zimní čepice, a tak si ji mohla na večerní nástup obléknout. Ostatní členové družinky ji však vzápětí zchladili slovy „Ale už je přece jaro!“
Marta
