Po ránu bylo všechno „brutální“. To cizí slovo přinesl na nástup někdo z družiny Petrů, když chtěl dodat váhu tvrzení, že stran stavu pořádku ve stanech došlo k výraznému (brutálnímu) zlepšení. Tak se Álí zeptal, jestli to slovo znamená „pěkný“. Ukázalo se, že ano. Vedoucí Viktor skončil na nástupu v kádi proto, že jsme mu chtěli pěkně popřát k narozeninám. Podobně praktikantka Martička po kondičce, když se jí nechtělo do sprchy, přivolala na sebe káď – a hygiena přece souvisí s tím, abychom byli pěkní. Slovo na „b“ se nám jako bumerang vrátilo i na večerním nástupu. Když jsem se družin ptala, co dnes zažily, zaznělo „brutální koloběžková procházka“ a „brutální byli vlci“ (viz fotky z dopolední hry v lese). No, my si můžeme namlouvat, že jsme připravili úspěšnou lesní hru. Ve skutečnosti vrcholem dopoledne pro děti patrně byla vyplňovací chvilka při stavění domečků v lese.
Veselo bylo i později, když děcka blbly u káďě. Vedoucí Lukin zlobí s vodní pistolkou už od včerejška. Dnes se jich objevilo nějak víc. Timotej chodil zadumaně kolem Obýváku a mumlal: „Proč mi jen máma nedovolila vzít si tu vodní pistoli…“ Nedokázala jsem odpovědět, jen mě napadlo změnit téma hovoru a pátý nejmladší chlapec tábora se šel učit, jak správně zvonit zvonem na svačinu.
Kuchyně nám vaří naprosto exkluzivní pokrmy. Nenacházíme rozumné vysvětlení pro to, že od oběda zbyly ještě kuřecí plátky s broskví a sýrem. Po včerejší boloňské omáčce nezbyla ani špagetka a kuře dnes musí ubozí vedoucí dojídat po večerce! Někteří ho zdolávali už při večeři namísto krupičné kaše. Snažili se být nenápadní, aby to dětem nebylo líto. Zbytečná námaha – byli objeveni a děti se jim vysmály, že kaše je přece lepší. Dobré jídlo povznáší ducha. Usuzuji tak i z toho, že během stolování pěstujeme spontánně dramatickou výchovu. Družiny jídlo zpravidla inspiruje k procítěné sborové recitaci typu: „Dobrou chuť, Bobři!“ „Jen si přidejte, Hradní stráži. Vivat!“ „Děkujeme za dobrou buchtu, tety kuchařky!“ (Celé si to představte v intonaci školkových dětí, s jedinou výjimkou, kterou tvoří právě Bobři. Ty Álí vyladil do zajímavého jemnohlasu, který neodbytně připomíná zvuk vzdychajících dveří z kosmické lodi ve Stopařově průvodci po galaxii…)
Sem teď patří nějaká tlustá čára nebo střih. Pusťte si do bedniček zurčící potok a šumění nočního lesa. Jde se na odvahu! Konec legrace, nastupuje napětí a veliká romantika. Žádný foťák na světě nezachytí, co prožívali Edmundové u Ontaria, kde se na hladině vznášela krásná princezna (nebo nymfa) Markéta. Ale i tak věřím, že se objeví ve fotogalerii. A dívčí tůňku noc změnila v zrcadlo noční oblohy s hloubkou Marijánského příkopu. Nejprve jsme po úspěšném zdolání odvahy na tůňce pouštěli světelné lodičky. A pak nás uchvátil ten přírodní odraz. (Když Benovi z družiny Petrů trochu po odvaze otrnulo a začalo ho být zase všude plno, postavila jsem ho na kraj tůňky a poručila, ať se podívá dolů. Celý ztuhl, když pochopil, že by na dno padal alespoň 10 minut, jak bylo to nebe zračící se ve vodě hluboké, a už byl jako pěna.)
Ale jak jsem říkala, den zdaleka nekončí. Každý se můžete věnovat tomu, na co máte chuť. Můžete si třeba jít číst na louku – couvající měsíc má takovou sílu a je tak obrovský, až oslňuje. Kdo se k němu obrátí zády, může očima hledat padající meteority či co (Dan vyhlíží ufo). Kdo chce něco dělat rukama, může v Sednici balit vánoční dárky – zítra, pokud vyjde počasí vypuknou narnijské hry, po nichž zahřejí u srdíčka dárečky na ozdobeném vánočním stromečku. Kdo se přejedl kuřete, ten… A kdo už po celém dni nemohl a šel spát, viděl zářící lampiony stanů, kde se ukládaly děti, a z otevřených oken kaple mu k tomu zazníval zpěv vedoucích, kteří se modlí.
Mariana
