Blíží se dopoledne plné radosti,
Mufloni dělají Sýkorkám velké starosti.
Čeká je mezidružinové klání,
informace o Muflonech rychle shání.
Mezi prvními úkoly bylo,
že z horostěny se pití do konvic lilo.
Sýkorky první bod získají,
Mufloni se však jen tak nedají.
Krutý boj pokračuje dále,
Sýkorky už mají na mále.
Následuje další úkol těžký,
musíme tam dojít pěšky.
V kuchyni se z hrnečků voda pije,
Anička ji do sebe rychle lije.
Získáváme další bod
a Sýkorkám vzdávejte hold.
Nakonec Sýkorky vítězí,
Muflonům výhra nehrozí.
Jeden bod ale získali
a všichni jim tleskali.
Za družinu Sýkorek Anička, Eliška a Miri
Lov velbloudů, 21. 7. 2015
Dopoledne se jedna polovina tábora vydala do lesa na „lov velbloudů“. Museli jsme se dostat od stromu, který byl každé družině určen, na místo označené žlutými fáborky, pro kartičky s obrázky velbloudů. Vedoucí se šátky trefovali lovce, ať už šli pro velblouda nebo s ním běželi zpět. Přiběhnutí s velbloudem ke svému stromu byl opravdu úspěch. Několikrát se podařilo ulovit velblouda, potom zase nějakou dobu padaly rány, kdy spousta velbloudů přišla nazmar. Namáhavý lov mnohým zpestřovaly borůvky, kterých bylo všude kolem spousta. Nechyběly ani pády nebo trefy těsně před cílem. Nakonec jsme ještě mohli na čas posbírat papírové míče, kterými jsme byli trefováni. Ty se také započítaly. Hra byla napínavá.
Zuzka (Žabky)
Zahánění vlků
Po nástupu jsme se rozdělili do skupinek podle stáří. Já jsem byla ve středních. Nevěděla jsem, co mě čeká. Šli jsme k lesní bráně a rozdělili nás do třech skupin. Já jsem byla ve druhé. První skupinka odcházela mlčky do lesa a my se dívali za nimi. Prvně se nahlásili Nice a potom šli ke stromu, na kterém byl takový velký prak, kam tě dali a vytáhli až k větvím stromů. Potom ses na „teď“ musela pustit lana, za které tě tahali. První člověk, který tam byl, zapištěl. Druhou skupinku zamrazilo. Člověk se houpal jak loutka. Když skončila první skupina, začali jsme my. Šla jsem jako poslední. Nika mě dala do sedáku a já se strachem k Pavlíkovi. Vylezla jsem po žebříku a ostatní mě natáhli k větvím. Pavlík začal říkat: „Tři, dva, jedna, teď!“ Pustila jsem se lana. Začla jsem padat domů. Ale najednou jsem vylítla nahoru a byl to super pocit. Houpala jsem se. Potom mě však Pavlík musel zabrzdit a já litovala, že jsem se bála.
Kristina (Labutě)
