Náš šťastný den
Včelky nestíhaj, nestačej, zastavěj se a svačej.“
Takto zní náš pokřik, který nás dokonale vystihuje. Jsme všude poslední, nic nestíháme, nestačíme ostatním. Ale kdykoli se dokážeme zastavit a najíst se. Naše skupinka je totiž hrozně nenažraná. I desetiletá holčička dokáže sníst tři chleby na snídani. Ale naše skupinka se najednou změnila.
Dnes jsme byly na budíčku dvě. A dva dny předtím jsme byly poslední. Takže pokrok. Celý den jsme pak měly štěstí. Na dopolední hře jsme byly páté z patnácti. A přitom jsme byly většinou poslední. Proto jsme věděly, že máme šťastný den. A to byla pravda. Odpoledne jsme nezmokly a přehazka byla přímo božská. Sice mrholilo, ale bylo to super. Vždycky jsme prohrávaly a dnes jsme porazily zatím neporažené Ještěrky.
Proto vám už chci říct jen toto. Když se chce, všechno jde. Ale hlavně nikdy, nikdy, NIKDY neztrácejte naději. Protože úspěch se dostaví. U někoho dříve, u někoho později. Ale dostaví se.
Klárka (Včelky)
První kondička
Byl první rychlý nástup. Bylo nám na něm řečeno, kam máme jít. Po ukončení nástupu jsme se všichni odebrali do stanů a převlékli jsme se. Nastala kondička. Přesunuli jsme se k Jerichu (místo táborového ohně), kde na nás čekal pan vedoucí Kozel. Cvičení začínalo sprintem kolem tábořiště. Po tomto běhu následovalo protahování svalů na dolním fotbalovém hřišti. Jeden ze cviků se jmenoval „pozice psa“. Při tomto cviku si táborník lehl do kliku, ale zadek dal lehce nahoru. Pak všichni účastníci této dokonalé zkušenosti zakřičeli: „Čataranga!“ S tímto pokřikem jsme si protáhli záda a zadek dali dolů. Výtečné. Následoval zápas Kamzíci vs. Mufloni. Jakožto první (vysoce pravděpodobně i poslední) výhra Kamzíků to skončilo 3:1. Následující byl běh zvaný „Malá Amerika“. Potom sprchy, večerní klid a konec „utrpení“.
Ondra (Kamzíci)
Tábor – druhý domov náš,
zde všude, kam se podíváš
plno krásných věcí vidíš,
hodně zážitků tu sdílíš.
Ráno tůňka, odpoledne kondička,
až domů přijedeš, zdravá budeš jako rybička.
Zbožné děti tu společně bývají,
na mši tu všichni vždy zpívají.
Martina (Vlaštovky)
Naše milé kuchařky a jejich jídlo
I když prší a nám je trochu zima, i když svítí sluníčko a my se můžeme skoro opalovat, vždy nás potěší naše milé kuchařky. I po kontrole stanů se velice těšíme na jejich úžasnou čokulku či medulku. Po dopoledním programu naše kručící žaludky nasytí rajská omáčka, sekaná a plno dalších pochoutek. A o večeřích nemluvě. Co bychom asi dělali, kdybychom je tady neměli? Jejich jídlo je tak dobré, že by se mňamka měla strachovat, jestli dostane něco k snědku. No, zkrátka a dobře: Moc vám děkujeme, tety!
Káťa (Žabky)
