Ještě dvoje čisté kalhotky

Před-předposlední táborový den má být odpočinkový. Zregenerovat se po olympiádě, prožít vše, co zbývá před závěrečnou pokladovkou. Kulminovat pochvaly, neztratit nervy. A tak nějak to také bylo. 

Dopoledne lesní hra zaměřená na shromažďování zásob pro bitvu s Bílou čarodějnicí („a co je to proviantní rozkaz?“). Odpoledne poslední drobky družinového programu a pak sportování. Večer byla příležitost pro zkoušku odvahy, kterou nakonec využily všechny družiny. Po polední modlitbě se vedení stihlo vyfotit na společnou fotku. Atmosférické podmínky nadmíru příznivé.

Pokud chcete vědět, jak se cítí někteří vedoucí po šestém táborovém dni, tak si vemte do ruky obyčejnou tužku, natáhněte se do výšky, udělejte rysku na zdi a uvidíte, že „pocaď“ toho občas máme. A u některých je potřeba udělat tu rysku s výskokem. Jsme ale pokorní a víme, že si za to můžeme, protože děti zlobí, jen když jsou unavené. A unavené jsou, jen když toho chceme příliš. „V jakém stavu se vaše družina vrátila po odvaze?“ ptá se hlavní vedoucí Bety dnes večer na poradě. „V dobrém. Totiž, v původním,“ odtuší Janďa. Část dětí nechce jet domů, část se těší. „Kdy už pojedeme k mamince?“ „No, dnes je čtvrtek, pojedem v sobotu.“ „Takže zítra?“ „Ne, ještě pátek a pak sobota.“ Tábornice se doptává: „Takže ještě jedny kalhotky nebo dvoje?“ V této souvislosti strašně moc děkujeme děkujeme děkujeme za každé popsané sandálky, kalhotky, ručník, pastelky. A je nám líto líto líto těch neoznačených… Ještě si řekněme na rovinu, jak je to s tím spodním prádlem. Dnes na večerním nástupu stahujeme vlajku, zní hymna. Po doznění „domov můj“ někdo ze starší generace spontánně spustí „Nad Tatrou sa blýská“ a zapějem také první sloku slovenské hymny. End of story, dokud se na večerní poradě vedoucí Bětka nezeptá: „No, když mluvíte o tom počůrávání, kdo to dneska vymyslel s tou slovenskou hymnou??? (Pozn.: nechápavé pohledy.) Anička při pozoru říká, že se jí chce na záchod. No a ve slovenské části…“ zůstalo viset ve vzduchu. Jak říká Ludva: myšlenku a moč udržet, to už jsou DVĚ věci.
Z deníčku jitřenkového vedoucího Wapiho: Víte, já jsem proti vám, ostatním vedoucím, ještě takový naivní. Mně Viktor na výletě dobře 10 minut vyprávěl o tom, jak mají doma kodiaka (ve smyslu medvěda). Je to kodiak hlídací, žere to a to, chová se tak a tak. A já mu to věřil. Taky onehdy jsem měl ranní hlídku – takovou tu službu na tábořišti před budíčkem. Z jednoho stanu se ozval takový řev, že jsem to nemohl ignorovat a šel jsem utěšovat. Vůbec to nepomohlo a přemýšlel jsem, jak chlapce umlčet. Zkusil jsem to přes jeho králíka: „No podívej, jakého tady máš plyšáka…“ „To je králík.“ „Ten ale není obyčejný. Copak ten králíček umí. Umí lítat?“ „Je to ú-p- l-n-ě normální plyšový krááálííík!“ usadil mě kluk naštvaně.
Ftipné historky z vytočení:
- Danka: Povídám si takhle na nástupišti se ségrou a čekám na děti, které měly za úkol strašně rychle se přezout a převlíknout na odvahu. Naráz přiběhne chlapeček a je naprosto zjevné, že nemá ponožky. „Františku, máš v těch botách ponožky?“ „Mám.“ „Ukaž!“ Vytáhl zcela holou nohu a ukázalo se, že ve špičce boty byla zmuchlaná ponožka.
- Jak to bylo dál se stezkou odvahy u Edmundů? Připomínáme, že od pondělka si ji chystají chlapci z družiny, Daneček a spol., sami. Nějak to v mezičase vyšumělo, ale dnes tedy proběhla ta plánovaná, z iniciativy vedoucích. Po skončení se Daneček omlouval svým spolutáborníkům, že stezku odvahy jim zařídil takovou „strašnou“. (?!?)
- Holčička má na koleni náplast a každodenní sprchování je na to konto velkým dramatem, často provázeným jekotem. Fakt o nic nejde, ne tak ovšem v očích dívenky. Dnešek přinesl posun, jak referuje sprchující vedoucí: „Dneska povídá: v noci to zkusíme. Až usnu, tak mi to sundej.“

- Dan z Bobrů si dneska při lesní hře rozbil koleno. Když opadl šok a pláč, tak kouká na své nohy se šrámy a povídá: „Co to je?“ Ukázalo se, že se mu v jeho krátkém životě zatím ještě nikdy nic podobného nestalo. Není to žádná květinka – sportuje, jezdí na kole. Ale dnes hleděl jako u vytržení, jak to vlastně na noze vypadá. Nechtěl obědvat, že je naštvanej. A na co? „Nevím.“
- Z počátku tábora frčela mezi několika staršími táborníky a vedoucím Vojtou hra Dračí doupě. Už nám to lezlo na nervy, především po výletě, kdy to hráli prakticky nepřetržitě. V tomto kontextu vnímejte následující líčení vedoucí Páji: „Nakoukneš v noci do stanu a dítě leží na podlážce. Co uděláš? Hodíš si kostkou.“ - „Maminka mi dává pusu na dobrou noc.“ „Ale vždyť už tu u tebe byla Pája.“ „Já je sbírám od každého.“
- Dokončujeme stavění domečků pro zvířátka v lese, potřebujeme dostat děti urychleně na svačinu. Část děvčátek už poskakuje kolem Evžena. „My chceme závodit, my chceme závodit!“ „Tak si, děti, zaběhněte támhle k tomu praporku (pozn.: vymezuje fotbalové hřiště).“ „Ale my chceme závodit, kdo má nejhezčí domeček.“ „No tak, kdo doběhne k praporku první, ten má nejhezčí domeček.“ A děti běžely, tam i zpět.
- Příští jitřenkový zpěvník musí mít vnější obal z plastu nikoli lesklého, ale matného, poznamenal na poradě vedoucí Matěj. Nechápavé pohledy. Pak se přidali muzikanti, na které děti při mši posílají prasátka.
Dobrou s kobrou. Vaše vedení, tentokrát.