Třeba jak se šlo do bunkru a polovina Hříbátek se bála tak, že musela jít za ruku a s baterkou a rychle ven, zatímco družina Poníků se tam zcela bez obav nahrnula kompletní – prostě jim nikdo neřekl, že se mají bát. A následně v té “bojovné“ náladě vyrazili frontálním útokem šiškami na vedoucího Járu. Naštěstí, podle jeho slov, i ta vzdálenost 32 cm, ze které házeli, stačila k tomu, aby ho většina vystřelené munice minula. Ostatně dojet z tábora bez nejmenšího škrábnutí by bylo skoro podezřelé. Geniální přístup k tomu zvolila jedna z vedoucích, když další drobnou odřeninu komentovala slovy: „To je skvělé, máme zde další válečné zranění!“ Věřte mi – taková odřenina pak ani nebolela. Naopak Novikovem bylo třeba nakreslit extra velké zelené sluníčko, aby ho mohl táborník všem hrdě ukázat. Vážnější úrazy a nemoci jsme řešit nemuseli a ty malé bolístky hravě zvládla naše zdravotnice Džábula.
Týden Jitřenky byl plný malých i větších zázraků. Není to samozřejmost, ale veliká Boží milost a dar. Ale ani tak by se Jitřenka sama nestala.
Proto bych ještě chtěla poděkovat:
- Vedoucím u družinek Poníků, Hříbat, Mustangů, Ryzáků, Běloušů, Grošáků, Vraníků a Šimlů – za péči o děti, vedení, vymýšlení legrácek, povzbuzování, utěšování a otevřené oči.
- Děkuji mladším vedoucím a obzvláště těm, kteří Jitřenku zažili poprvé – za odvahu jet, za jejich nasazení a za to, jak rychle a dobře se dokázali zapojit a postarat se o nejmenší. A také těm vedoucím o generaci (nebo dvě) starším – za jejich zkušenosti, nadhled, otevřené oči a ochotu k jakékoli práci.
- Za trpělivost, ochotu a grácii, s jakou dokázal promlouvat k táborníkům i vedoucím, otci Hardymu (o. Pavel Liška).
- Skvělým zpěvákům, kytaristům, houslistkám, klavíristům, hráčům na ukulele i cajon – hráli k velké radosti velkých i malých.
- Tetám z kuchyně – Marcele, Stáně a Hance a zásobovači Honzovi – tvořili úžasně fungující tým a vařili nám nejlepší dobroty.
- Naší milé zdravotnici Džábule za utišení všech trápení a bolístek.
- Jirkovi, Michalovi i Pavlovi – zvládali nejen práci techniků, ale byli i sporťáky, kostelníky, vedoucími u družinek, herci ve scénkách a realizátory mnoha našich nápadů.
A krom toho ještě děkuji...
- Za práci přes rok – hodiny strávené na schůzkách, přípravou a vymýšlením nových nápadů, zařizováním a sháněním – obzvlášť Bětce, Markovi, Marianě, Vojtovi i mnoha dalším.
- Za zcela nadstandardně povedené scénky – veselé i vážné – Marianě za famózní scénář a Razídovi=Matějovi a všem dalším hercům a herečkám za jejich profesionální podání.
- Našemu dvornímu obrazotvůrci Wapimu za diplomy, pohledy a ilustrace a také Lili a Verče, které mi pomohly se zápisníkem.
- Za web, fotky, popisky a články – Járovi, Barče, Marianě a dalším přispěvatelům.
- Za všechny další služby vedoucích – praní prádla, ministrování, úklid, ranní a večerní hlídky, čtení, umývání nádobí, vyrábění koní a práci všeho druhu.
- Lidem, kteří na nás mysleli a pomáhali na dálku i na blízko – Lili, Dance, Cherry, Sejčkovi,Lukášovi, Matějovi, o. Romanovi, Střelci a Bětce, babičce Evičce, Jáje a mnoha dalším. Zvláště také všem rodičům, kteří nám přijeli pomáhat s bouráním stanů.
- Za zázemí Střediska Radost – Vikimu, Ajce, Tomášovi, Svišťovi, celé Radě i mnoha dalším.
- ….a rodičům, že nám na ten týden svěřili tak úžasné děti.
Děkování by bylo ještě mnohem víc, ale ještě důležitější, než CO kdo dělal, je JAK to dělal. A to slovy vyjádřit nedokážu. Všechna čokoláda světa by nestačila na dorovnání té energie a radosti.
Každý do toho vnesl kus toho nejlepšího, co v něm je. Za sebe mohu říci, že s každým jedním z nich by mi bylo ctí a potěšením jít do takového dobrodružství znovu.
Takže děkuji – za sebe, za vedení Jitřenky, za rodiče i za děti
Bety – Eliška Škrobová