„Tu máte mapu a běžte.“ Takto zněl náš úkol po mém tzv. „převedení do češtiny.“ Tak jsem se chopil mapy, čapnul jsem svou buzolu a vyrazili jsme. Velice brzy jsme zjistili, že jsem z těch pár pohledů na našeho patrona, Igora, sdělil toho moc. Ve stručnosti, zašli jsme si asi 0,5km a ptali jsme se na cestu... (časový přelom). Takže, máme vyrobit něco pro budoucího ***** ******. První nápad se hned uchytil. Budeme dělat meč. Po menším-větším hledání neexistující kombinace délky a tvaru jsme našli klacek s poloviční délkou, než jsme zamýšleli. Nakonec jsme se s tím chtě nechtě museli smířit. Janek se ujmul tvarování do požadovaného vzhledu nožem, holt jsme postrádali sekeru. Za práce, tlachání a povídání si jsme vyrazili dál po cestě, která byla protentokrát správná
a potom přišel menší zádrhel. Vzít to, co se na daném místě vyskytuje nejhojněji. Právě jsme postávali na štěrkové cestě a pod námi tekla Tůňkovka. Okolo se to jen hemžilo porostem kopřiv. Po pár pokusech družníků a družnic utrhnout kopřivu, jejichž jediným důsledkem byly popáleniny, nám došlo, že nemáme, jak ji nést, nápodobně tak k vodě proudící pod námi. Vzali jsme tedy kamínek z cesty a stéblo trávy. Vydali jsme se dál. Po krátkém putování a selfie s chudým mužem jsme dorazili k ********. Ten po menším úplatku, který jsme cestou vyrobili (vláda s tím holt počítala), svolil, že přijde, ale až večer. To kvůlu Ulrichově boudě. Čirou náhodou náš družník, Jenda Ulrich, dostal záchvat kašle. No, vraťme se k meči. Jak jsem už psal, tak se z něj stal tesák. A u ***** to ale ani tesák nebyl. Jediné, co jsme z formy dokázali udělat byla špička na jednom konci. Tak jsme to přejmenovali na polotovar kopí...
