Byla noc. Já spala. Moje družinka spala. Tábor spal. Spal klidným spánkem, neboť usínal za nádherného večera plného hvězd. Ráno vše vypadalo jinak. Proč?
Uprostřed noci, najednou, z ničeho nic a prostě absolutně neočekávaně mě probudila silná sprška vody. Přímo do obličeje. Chvíli mi trvalo, než jsem se úplně probrala a dostatečně zhodnotila situaci. Byla bouře. Divná… velmi divná bouře. Samý blesk a žádný hrom. Světlo bylo téměř bez přestání a silný vítr byl také patrný na šíleně se kmitající družinkové vlaječce. Najednou přišel však silný poryv větru. Přesně v tom okamžiku mi svitlo, kde se vzala v mém stanu voda. Dva malé a zcela nenápadné uzlíky na šňůrkách, dohromady s nedotaženými spodními šňůrami na podsadě dovolily, aby se celta pootevřela a nechala vodu vniknout dovnitř. Vzala jsem do rukou svého velikého plyšáka a držela sem ho tak, aby příští spršku dostal on (je podroben speciálnímu otužovacímu výcviku). Po chvíli se ze stanů vyrojili vedoucí a začali obcházet stany. Moji malí včelí hmyzové noc přežívali v míru. Jen ráno bylo opravdu trošku šok. Myslím, že pro všechny.
Nešlo jen o to, že na rozcvičce jsme se téměř marně snažily zahřát, horší bylo, že ani budíček nebyl. Lépe řečeno byl jiný. Zvoneček nebyl a fanfára byla na trumpetu. A písničky hrály z malého přehrávače, který Matěj donesl ke klukům. Tudíž děsivé zjištění č. 1: Nejde elektřina. Brzy jsme se včas seznámili s dalším úskalím vyplývajícím ze zjištění č. 1, a to, že voda na zuby je na příděl. Tedy děsivé zjištění č. 2: Není dostatek vody.
Takto začal nás několikadenní Americký středověk
Marie Trunečková (Včelky)
