Nastal ten Den. Den s velkým D. Den, kdy všichni drží půst, aby byli dostatečně hladoví. Den, kdy se strhla ta nejepičtější bitva v dějinách lidsta...
Ráno nám o sobě dalo vědět nepříznivé počasí, jako kdyby nesouhlasilo s tím, co nás čeká a nemine v čase večerním. Dopoledne už začínaly boje znepřátelených družin, které naše družina po sledování odpadní roury (mňamka), jezerní svačiny s useknutýma rukama, kreativním vytvářením účesů a po zničení obličeje jednoho z našich členů vyhrála.
Na oběd se podávala šlichta z mletých krys - myslím, že autorka tomu říkala "prejt". Nevím, co to znamená, ale to nevadí. Po obědě jsme vytvářeli naše válečné erby. Naše družinka měla snad ten nejoriginálnější erb. A pak to začalo. Ze začátku byl celkem klid, ale pak jej jeden válečník porušil a už to bylo. Všichni se bili hlava nehlava, strkali, šťouchali, tahali za vlasy a dělali všemožné naschvály, jen aby získali lepší pozici. Byl to děsivý pohled. Já, jakožto nejlepší válečník, jsem stála v přední linii, ale řady bojovníků se táhly až za obzor. Když došlo, k dělení kořisti, všichni začali být ještě víc bojovní. Ne na všechny se dostalo, ale já jsem odešla spokojená a s plným břichem. Tuto bitvu prohlašuji za úspěšnou.
Anežka Moutelíková - Lasičky
